Součást komunikační ↗psycholingvistiky. Vznikla v 60. letech 20. stol. v tehdejším Sovětském svazu jako jedna z reakcí na jednostrannost generativní ↗psycholingvistiky. Autoři (zejm. A. A. Leontjev, T. V. Rjabova, R. M. Frumkina) vycházeli z psychologické teorie činnosti, řečovou činnost chápali jako jednu z činností znakových. Důraz kladli na vnější faktory variantnosti řečové komunikace, zejm. na sociální role komunikantů a vztahy mezi nimi. Tímto svým zaměřením měla t.ř.č. blízko k ↗sociolingvistice. Byl vypracován na svou dobu velmi komplexní model ↗produkce řeči, rámcově vycházející z modelu kódového; produkce řeči byla modelována jako sled řečových aktů, řečový akt jako sled operací. Model produkce řeči zahrnoval motivaci produktora, formování řečové intence, podrobněji strukturované vnitřní programování (preverbální etapu, výběr syntaktické struktury, výběr slov a jejich pořadí ve výpovědi), kontrolu a realizaci výpovědi. Produkce řeči byla modelována jako posloupnost kroků: každý krok byl (v podstatě nevratným) rozhodnutím produktora mezi mnoha alternativami (slovy, syntaktickými strukturami, pořadím slov, artikulačními možnostmi). Za důležitý faktor rozhodování se považovala „pravděpodobnostní zkušenost“ mluvčího, tj. jak často se setkává s konkrétními slovy a syntaktickými strukturami. Zpětná vazba se omezovala na kontrolu těsně před vyslovením výpovědi. Uvedený model zahrnoval ve zjednodušené formě všechny podstatné etapy jako mnohem pozdější a propracovanější Leveltův model produkce řeči (✍Levelt, 1989). T.ř.č. v č. lingvistice v některých lingvistických studiích se později terminologicky kontaminovala s ↗teorií mluvních aktů, která se zabývá jazykovým jednáním, a sleduje tak jiné otázky.